Hledání s detektorem a sběratelství


Mnozí z Vás už jistě někdy „detektoráře“ viděli, buď z auta někde na poli, nebo jste ho mohli potkat v lese, když jste byli na houbách či jen na nedělní procházce s rodinou. Možná jste si i pomysleli, co je to za blázna, který si myslí, že nalezne poklad … Ve skutečnosti je však většina hledačů sběrateli stejně jako vy, ovšem s tím rozdílem, že hledač si rozšiřuje svou sbírku nejen nakupováním na aukcích a burzách, nýbrž si čas od času udělá radost i tím, že si vlastní přírůstek do sbírky nalezne sám. Netřeba jistě dodávat, že k takovým přírůstkům do sbírky má pak sběratel-hledač silnější citový vztah, než ke koupenému kousku. Už jen ta představa, když naleznete třeba zrovna stříbrnou minci starou pár století, že tudy někdo kdysi procházel a kdoví za jakých okolností ji tu ztratil nebo o ní přišel, je zajímavá a honí se každému správnému hledači hlavou … a hra představivosti může začít …

Stejně jako sběratelství samotné, je i hledání s detektorem téměř vědní obor. Není to jen o tom, někam přijet a hledat. Ti praví hledači stráví spoustu času studiem starých map, literatury, městských kronik atd. Vytipovat vhodnou lokalitu není snadné, zvláště v dnešní době, kdy hledačů přibývá a věci v zemi znovu nerostou. Zlaté časy panenských lesů v 80-tých letech a začátkem let 90-tých už dávno skončili. Další mnohdy vědecké bádání začíná, když hledač najde nějaký zajímavý předmět a chce se dozvědět o jeho původu, způsobu používání či nošení atd. To pak začíná další kolotoč bádání. Někdy trvá i několik dní či týdnů, než se podaří vypátrat původ a účel nalezeného předmětu. A mnohdy se to ani na 100% nepodaří, neboť si lidé nechávají různé věci dělat na zakázku a jde tedy v podstatě o unikátní věci. Jde především o různé druhy šperků, kde jsou jedinými vodítky tvar (styl) a punc, nebo třeba různé pečetní prsteny a pečetítka, různé kudly a dýky … Naštěstí hledači mezi sebou čile komunikují a mnozí z nich jsou odborníky na některý druh sběratelství, čímž si vzájemně pomáhají v určování a datování nálezů.

Hledači sami se mezi sebou rozlišují na dvě základní skupiny: mincičkáře a válkaře. Jak již tyto názvy napovídají, jejich zaměření je jasné. Zatímco mincičkáři chodí většinou po polích a loukách a sbírají poztrácená kolečka, válkaři vyhledávají bojiště, zajatecké tábory a místa, kudy např. němci na konci války utíkali před našimi osvoboditeli. Nenechme se však klamat tímto rozlišením na dvě základní skupiny, neboť mnozí hledači patří k oběma skupinám. Dále je ještě třetí skupina hledačů, kteří hledají jen pro relax v přírodě a buď nesbírají nic konkrétního, nebo naopak sbírají vše co naleznou.

Jak už to však bývá i mezi hledači jsou bohužel „vychcánkové“, kteří hledají jen pro zisk a další skupinou, od které se ovšem všichni slušní hledači distancují, jsou tzv. „vykradači hrobů a archeologických lokalit“, o kterých bývají čas od času nepěkné reportáže ve večerních zprávách v televizi. Bohužel tito „sběrači“ artefaktů kazí sběratelům-hledačům reputaci, neboť nejen že hledají na místech, kde nemají co dělat, ale po jejich řádění zůstává obvykle spoušť v podobě nezahrabaných děr. Nezaměňujme, prosím, tyto neřády se slušnými hledači!

Cesty, jak se k hledání mnozí hledači dostali, jsou různé. V dnešní době, kdy v nejmenovaných zemích vyrábí kopie jako na běžícím pásu a zahlcují jimi trh a kdy mnozí „taky-sběratelé“ za účelem svého obohacení tyto kopie prodávají jako originály, se mnozí sběratelé-válkaři uchýlili k tomu, že si předměty svého sběratelství začali hledat sami. Netřeba dodávat, že nejvíce válkařů sbírá 2. světovou válku (ww2). Jistě k tomu přispěl i fakt, že ačkoli se na našem území např. za ww2 moc nebojovalo, byla německá armáda v Čechách doslova sevřena armádami spojenců a v podstatě u nás byla i odzbrojena. Takže podél ústupových cest, na polích, kde byli sběrné zajatecké lágry nebo i v místech menšího či většího odporu, byla zanechána spousta medailí, bojových a stranických odznaků, ID známek, přezek a dalších součástí výstroje i výzbroje, jež jsou vyhledávaným artiklem hledačů-válkařů.

Mnozí hledači však sbírají i věci z napoleonských válek, R-U, 1866, 1. světovou válku aj. Chodí pak po bojištích z té doby a sbírají insignie zúčastněných armád. Vznikají tak nádherné sbírky úzce zaměřené na dané období, které by mohla závidět kdejaká muzea. Mezi hledači samozřejmě funguje i činný výměnný obchod, kdy si hledači mezi sebou vyměňují jak předměty právě z toho svého období, tak cenné informace. Mnozí hledači ovšem sbírají vše co najdou, neboť mají ke všemu co naleznou citový vztah a neradi se se svými miláčky loučí.

Hledači-mincičkáři jsou odkázaní především na pole a louky, ale i v lese se samozřejmě dají kolečka najít. Mohou se tak nalézt mince různých období, nominálů i oblastí, kde se razili. Mnohé mince se k nám dostali nejen obchodem, ale i s armádami, přecházejícími či bojujícími na našem území. Nalézají se tak např. různé slezské, uherské, německé i rakouské ražby. Výjimečně se však daří najít mince i ze zemí, které s naším územím bezprostředně nesousedili, jako např. ruské, pruské, francouzské, baltských zemí, švédské atd.. Z mincí ražených u nás se nacházejí snad všechny mince pražskými groši počínaje a Československem konče. Obzvláště oblíbenými jsou mezi hledači různé drobné stříbrné krejcárky Habsburků po r. 1520. Občas se však podaří nalézt i mnohem starší kolečka, jako jsou denáry, římské či keltské mince.

Problémem však bývá obvykle kvalita nalezených mincí, neboť po staletích strávených v zemi mnohé podléhají zničení. Jde především o penízky měděné nebo s nízkým obsahem stříbra. Záleží samozřejmě na složení půdy v dané lokalitě, v některých oblastech jsou i měděné mince po 200 letech v zemi ve velmi dobré kondici. Většinou však bývají naprosto nečitelné, nebo se jim drobí hrany. Jinak je to ovšem se stříbrnými mincemi s větším obsahem stříbra, ty bývají mnohdy ve výtečném stavu. O zlatých mincích nemluvě, ty se ovšem nacházejí jen velmi zřídka. Mnozí hledači ani po 10 a více letech hledání zlatou minci nenalezli.
Dalším sběratelským artiklem jsou např. svátostky a křížky, ocílky (křesadla) především zvířecích motivů, pečetní prsteny a pečetítka, různé přezky (z oděvů, opasků i tzv. botovky), olověné plomby (z pytlů s obilím, moukou, železniční), brože, náprstky, olověné nebo cínové figurky (vojáčků a zvířat), knoflíky, medailonky, výroční medaile a plakety, psí známky, účelové známky a žetony a mnoho dalších drobností, které naši předci poztráceli nebo záměrně uschovali či zahodili. Občas se dají nalézt i předměty ze středověku (podkovy, ostruhy, hroty do kuší, hornické mlátky, sekery), výjimečně i starší (bronzová kopí, sekerky, srpy, spony). Mnozí hledači aktivně spolupracují s archeology a zajímavé historické kousky tak končí v muzeu.

Na závěr bych chtěl říci, že hledání není jen o hektickém pobíhání po lese či po poli, ale jde především o relax v přírodě a mnozí hledači ke svému koníčku i takto přistupují. Hledají mladí i staří a není nic výjimečného, když potkáte v lese s detektorem celou rodinku včetně dětí. Taková procházka, při které si ještě naleznete něco pěkného do vitrínky, vám může dodat nejen uspokojení z pobytu v přírodě, ale i radost z nalezené věci …

Kacuro - moderátor diskuse Sběratel.com http://www.sberatel.com/diskuse/ 



Komentáře ke článku: [Přidat komentář]

MILAN B....... | 23.08.2007 22:00:31
Velice pěkný a výstižný článek o našem tak trochu tajemném koníčku.Právě ty lidičky co nás mají za blázny většinou nevědí o historiji absolutně nic natož o pocitu se přímo dotýkat předmětu třeba jen sto let starém.Já osobně nehledám pro zisk ale hlavně proto kouzlo historije a cose nevyzvedne zavčasu tose nevyzvedne třeba taky nikdy natoš v dnešní hektické době kdy vládnou peníze a zisk.Je škoda že je spoustě lidem přednější třeba fotbal do kterého se investujou miliony nežli poznání vlastní historije přitom historije zůstane navždy oproti ostatním pomíjivejm věcem z dnešní doby.Ponás tak akorát bordel plasty,sklo a mince tyuž vůbec ztvárnění nanich je spíše oproti mincím třeba ze16století k smíchu.Ale dost kritiky každý sme nějaký,jenom sem chtěl podotknout žese dají nalézt velice krásné artefakty které byse však bez vyzvednutí časem rozpadli pokud nejsou z drahych kovů a to je výzva jak pro archeologi tak hlavně pro stát a celí sistém odměn.Pokud stím stát nic neudělá budou se jednou lidičky chodit dívat ne do muzea ale do soukromích sbírek které jsou beztak mnohdy lépe ošetreny nežli ty státní.Ono spousta turistů si dají radši před hradem nebo zámkem pivko a klobásu pak to rychle proběhnou a vědí z toho stejně prt. Já osobně mám pár velice pěkných věcí a neprodal bych je.Jednou je třeba někam věnuji ale určitě ne někomu kdo je rozprodá.Každý můj nález je popsán i s místem kde jsem ho našel včetně fotodokumentace.Jinak článek moc pěkný.
fífa | 11.10.2008 21:50:50
hezky napsáno kolego....
lenochod | 25.07.2011 22:50:03
Velice pěkně a výstižně napsáno.
ALBU | 13.03.2016 07:34:18
......tak toto je článek, který si zaslouží medaili. Přesně vystihuje nás pravé detektoráře.